Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jizerská 50 2011

Pomalu se stává  tradicí, díky několika nadšencům z SK Sparty Dašice a SK Dolní Roveň, že náš oddíl i naše klubové vlajky jsou patrné na  dalším, tentokráté 44 ročníku lyžařského závodu Jizerská 50.  Samozřejmě nechyběli nestoři Jan Šafář, Milan Hora ml. a Pavel Schejbal. Po náročné tréninkové dávce a celodení přípravě na závod nakonec s expedicí odjel i Petr Borovec.

Z výsledkové listiny je patrné, že závod  pro někoho neskutečných 50 km zvládli všichni k čemuž jim gratulujeme:

pořadí          jméno                                čas 50 km

3070            Šafář Jan                            5 h 07 min

3166            Hora Milan ml.                   5 h 12 min

3348         Borovec    Petr                       5h  26  min

3647           Shejbal Pavel                       6h 28. minF

FOTA ZDE........     www.spartadasice.estranky.cz/fotoalbum/jizerska-50-2011

 

                                      BORCI!!!

Jizerská 50 ČSOB POJIŠŤOVNY (7. - 9. Ledna 2011)

Rok se s rokem sešel a my jsme se opět vydali do hor zkusit štěstí a zkonfrontovat svůj fyzický potenciál se zkušenými horaly.  Oproti loňsku jsme do našeho tříčlenného týmu, ve složení Já, Jean a Milda, přizvali ještě jednoho borce. Velkého srdcaře a nezlomného bojovníka Petra Borovce. Že to byl skvělý tah, o tom nás Borda přesvědčil v průběhu víkendu vrchovatě. Ale o tom až později.

Sobotní devátá hodina - tradiční svážení a naloďování do Jeanem přistaveného dostavníku, to proběhlo v celku dle plánu, a tak jsme záhy nabrali kurz - směr Liberec. Neuplynuly ani dvě hodinky a už jsme (v rámci tradice) zajeli na benzínku, kde jsme loni absolvovali školu smyku. Jelikož v nádrži byla půlka, a kafe jsme vypili už v Ostroměři, symbolicky jsme projeli naprázdno mezi stojany a poté demonstrativně udělali dvě čestná kolečka na blízkém kruháči. Pak už nic nebránilo tomu, abychom se jeli do Nisy zaregistrovat. Vyfasovali jsme čísla a Jean s Bordou si koupili trička o závodu, kde se „radost rodí z bolesti“. (Jean si zřejmě vzpomněl na loňské puchýře na patách o velikosti pštrosích vajec). A jelikož nastal čas oběda, šli jsme se najíst. V rámci životosprávy, kterou si každý z nás vysvětluje po svém, si naše omladina nechala nasypat jedny střední hranolky v KFC, kdežto my zkušenější jsme dali přednost čínským nudlím s kuřecím masem a plastovému nádobí. Po zdravém obídku jsme se jeli ubytovat. Tam nás čekalo poměrně dost nemilé překvapení. Paní správcová nám totiž sdělila, že chlap, u kterého Jean ubytování zarezervoval, v tomto penzionu již nepracuje, a tudíž že s námi na nocleh ani nepočítá. Tady poprvé, a nikoli naposled zabodoval Borda. Ten milé dámě sdělil, že pokud nás neubytuje tady, tak že přespíme u ní doma. Rázem, kde se vzal, tu se vzal, objevil se klíč číslo 28 a my se začali vybalovat na velmi prostorném pětilůžáku. Po krátkém rutinním přestěhování několika kusů nábytku a Bordovi postele, která se zdála být neadekvátně měkká, jsme se vydali do víru velkoměsta. Koupili jsme nezbytného Bechera a pak zašli do Plzeňky na večeři. Zkušenost v obou případech nasadila smažená játra, Milda (poučen z poledne) si dal kuřecí směs, a jenom Jean nezaváhal. Navolil špagety se čtyřmi druhy sýra. Na kvalitu vybraného pokrmu ho neupozornila ani otázka vrchního: „Kde jste to v jídelním lístku našel?“ Po krátkém listování objevil - spaghetti quattro formaggi. „Aha“, znělo druhé, leč poslední, varování vrchního. Zhruba po dvaceti minutách pingl přinesl béžovou antihmotu přelitou přes špagety. Jelikož asi věděl, co donesl, tak ze slušnosti Jeanovi ani nepopřál dobrou chuť. Jelikož je Honza kamarád, tak mi nabídl, a já neodolal. Špagety docela ušly, ale 4 druhy sýra tam nebyly ani náhodou. Příšerný smrad poukazoval pouze jedním směrem – Niva (a zralá). Skoro jsme ani nedojedli (ty špagety)a už nastal čas se odebrat na náměstí na koncert skupiny Tata Bojs. Koncert bohužel za mnoho nestál, a tak jsme se jen nechali vyfotit s veverkou, maskotem Jizerské padesátky, a šli spát. Ráno jsme kyvadlovkou dojeli na start a určily taktiku pro následujících pět až sedm hodin. Tradičně v 9:35 přišla řada i na nás. V klídku jsme naskočili do klacků, zkusili mázu a vyrazily vstříc dobrodružství.  Prvních osm kilometrů, to bylo trápení. Jelikož den předtím vydatně pršelo, tak to byl docela hnus. Sníh mokrej jak vodník, těžkej jak piáno a ani všemohoucí červenej klistr se netvářil, že zrovna dnes má svůj den. Nakonec jsem to nějak ubrkal na první občerstvovačku. Vydatně jsem se posilnil a vyrazil dál. Při výjezdu se mi konečně probudil klistr a v zápětí se mi na lyže nekompromisně nalepilo osm kelímků od čaje. Mistrně jsem je hůlkou odpíchal a pelášil dál. Kousíček za půlkou tratě přišla velká chvíle bojovníka Bordy. Ač ve stoupáních byl z nás jednoznačně nejlepší, naopak ve sjezdech malinko ztrácel. A v jednom takovém stoupáku se před Petra začal tlačit nezkušený, namistrovaný Němčour. „Tak to ne, kamaráde, takhle by to nešlo,“ zamumlal si Borda jen tak pro sebe, a vrazil mu svoji hůlku mezi kmitající lyžáky. To, co následovalo viděli diváci naposledy v roce 2002 na olympiádě v Salt Lake City od Aleše Valenty.  Trojté salto s pěti vruty, ovšem s tím rozdílem, že Němčour dopadl přímo na obličej. Byla to taková šlupka, že se nezmohl ani na oblíbené „Scheisse“. V každém případě jsme ho už tento víkend nepotkali.  Neuplynulo ani sedm kilometrů a Jean dojel Krásnou Culíkatou. Vytříbený běžecký styl, milá tvář a příjemný úsměv. To byla ztělesněná bohyně lyžování. Po nesmělém kilometru oťukávání zahájil Honzík zábavnou konverzaci. Valil chuděrce klíny do hlavy, ale Culíkatá se jen usmívala. Normální člověk by z toho měl hlavu, jak pátrací balón, ale Culíkatá se stále usmívala. Když už to trvalo skoro dvacet minut, a normální člověk by se už asi pětkrát zastřelil, Culíkatá promluvila. „I don't know, I'm from Norway…..“ A tak se z lásky na první pohled, stala nenávist na celý život.

Do cíle už se pak nic podstatného neudálo. Snad jen nepříjemné překvapení od pořadatelů, kteří těsně před cíl ještě nacpali asi čtyřistametrovou „nábližku“ kolem kurtů, která byla nekonečná.

Cílem jsem proběhl asi dvacet metrů za Michalem Hrůzou (známým to zpěvákem), ale jelikož on startoval asi 18 minut přede mnou, tak jsem mu i já dal na frak. Do občerstvovacího stanu jsem dorazil asi hoďku ,až hoďku a půl, po klukách, a tak díky mě jim krásně uschlo všechno oblečení, včetně promočených bot.

Co říci závěrem?

Kluci jeli fantasticky.  Borda při své premiéře za 5,5 hodiny, Milda s Jeanem se oproti loňsku zlepšily o hodinu. A já? Já jsem jel přesně dle předem pečlivě připraveného harmonogramu. Oproti loňsku jsem Bedřichovu nadělil 8 minut. Což jsem v postatě předpokládal. :o)

 

 

Výsledky:

      1.  Anders AUKLAND         NOR               02.05.40,4
      2.  Oskar  SVAERD                             NOR               02.07.30,9
      3.  Stanislav  ŘEZÁČ                           CZE                02.09.53,5
2869.  Jan  ŠAFÁŘ                                    CZE                05.07.02,6
2954.  Milan  HORA  ml.                         CZE                05.12.51,1
3112.  Petr  BOROVEC                            CZE                05.26.17,2
3356.  Pavel  SHEJBAL                             CZE                06.28.26,5

 

Do tohoto padesátikilometrového závodu letos odstartovalo celkem 3450 závodníků , z nichž klasifikováno bylo 3396.

S pozdravem „SKOL“
Vás zdraví

Pedro - vedoucí výpravy

 

PS: Tak co? Najde se ještě někdo, kdo s námi vyrazí příští rok naučit česky Krásnou Culíkatou?  :o)

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář